Při rozhodování je důležité přemýšlet o velikosti jezírka, protože, čím větší bude jezírko, tím
budou vyšší jak pořizovací náklady, tak také provozní náklady. Stoupnou nám náklady na
elektřinu (čerpadla, UV lampy, kompresor…) a také dalších přípravků, které do vody
přidáváme-jako jsou například jezírkové bakterie, přípravek na odstranění řasy a také
samozřejmě množství vody v jezírku. Nejčastěji se volí objem jezírka kolem 15 až 50 m 3 .
Jezírka o tomto objemu nejsou až tak náročná na spotřebu elektrického proudu, pořízení
vhodných čerpadel, UV lamp, filtrace a dalších prostředků. Jezírka s vyšším objemem vody,
jsou už náročnější na výdaje a také k udržení průzračně čisté vody. U výstavby jezírka se
snažíme vyhnout místům, která jsou na přímém slunci. Pokud tuto možnost nemáme, je
třeba i tak vytvořit polostín pro naše jezírko. Stínu můžeme dosáhnout například výstavbou
posezení (altánu) nebo také vysazením keřů, stromů a rostlin a udělat si útulné místo u
jezírka. Samozřejmě je potřebné v tomto případě přizpůsobit filtrační technologii z důvodu
většího znečištění listím, jehličím a dalších nečistot.
Hloubka vody by se měla pohybovat stupňovitě zhruba od 20 cm (mělčina jezírka) až po 2 m
a více. V nejhlubším bodě jezírka by měla být umístěna gule nebo čerpadlo, které vhání
vodu do filtrační jednotky. Správně vyspádované dno zajistí lepší pohyb nečistot
k čerpadlu/guli.
Do první komory filtrace, kam přitéká voda z jezírka umisťujeme náplně k zachycení hrubých
nečistot. Jejich úkolem je zachytit nečistoty, které jsou viditelné na první pohled. Materiály,
které se používají v dalších komorách filtrace čistí vodu od nečistot, které lidské oko nevidí.
Těmito látkami jsou například čpavek a dusičnany.
Bakterie potřebují ke svému životu nezanešenou plochu, na kterou by se mohli uchytit.
Hlavním cílem u druhé skupiny filtračních materiálů je zajištění, co největší plochy, ale také
velké průchodnosti pro vodu a kyslík. Pro všechny filtrační materiály platí, že proudící voda
by měla proudit zespodu nahoru a takto dále pokračovat a protékat každou komorou filtrace
a poté zpět do jezírka.
Mezi nejčastěji používané filtrační medium na hrubé nečistoty patří filtrační kartáče. Těmito
kartáči vyplníme celou komoru filtrace. Díky hustotě štětin, které se nachází na kartáčích
vyplníme i drobné mezírky. Kartáče v komoře ponořujeme celé do vody. Pro lepší manipulaci
a také bezpečí, konec kartáče, který je z drátu, ohýbáme.
Biomolitan (bioakvacit) se vyrábí z extrudací polyethernové pěny. Je to jeden z nejlepších a nejpoužívanějších materiálů pro biologickou část filtrovaní vody v jezírku. Výhodou je, že má velkou plochu, je lehký, prostupný pro vodu, ale špatně se čistí. Do filtračních komor ho můžeme dát vcelku, ale musíme počítat s tím, že bude špatně vymývat a že se dříve zničí. Druhá možnost je, že ho nařežeme na kostičky cca 5-7 cm, které umístíme do síťovaných pytlů. Pytle naplníme zhruba z 2/3. Tímto lépe dosáhneme toho, že se lépe zmačknou po celém prostoru ve filtrační komoře.
Biokuličky jsou univerzální náplň, které se dávají do komor, které následují po filtračních kartáčích. Jsou lehké a dobře prostupné. Při plnění pytlů doporučujeme naplnit pytle zhruba do 2/3, aby filtrační materiál lépe zaplnil každou mezírku ve filtrační komoře. Japonská rohož je vyrobena ze směsi themo-polyethylenu nebo thermo-polypropylenu. Vlákna mají různé tloušťky a jsou pevně k sobě spojena. Díky těmto spojům vytváří povrchovou plochu. Umisťuje ke konci filtrace, či přímo do poslední komory, protože její způsob použití vyžaduje čistou vodu. Nevýhodou je, že se obtížně řeže na požadovaný rozměr a zejména při častém čistění se snižuje životnost.
Dále by šlo do filtru použít spousta dalších materiálů. Nejčastěji se můžeme setkat se silonovými šponami, nadrobno nařezanými husími krky, navrstvenými rašlovými pytli a plastovými víčky.